neděle 13. března 2016

Naděje

Je neděle, já koukám přes okno na vzdálenou hrušeň ,která tu stojí už dávno před mým narozením.
Zkracuji okamžiky, kdy vím že některé věci nezvládnu a ani zvládat nechci.
Jsou dny kdy bych malovala celou svou bytostí,tělem.
A potom to přijde.. jakési uvědomění ,že potřebuji něco nového.
Odevzdání se vodě, jdu k potoku a potkám paní se dvěma psi, usmívá se přesto že je chladno, tak chceme být v náručí přírody.
Sedím u potoka a představuji že se odevzdávám,odpouštím a čistím.
'' Je toho tolik co v sobě máš Růženko ''
vzdychnu a prosím  o kus strachu,stresu ze sebe vyčistit
Přijde večer a já poslouchám Maoka, chci jít spát unavena těma myšlenkami.Přijde dlouhá a silná píseň, v mysli mám obraz mrtvého tatínka. Klečím nad jeho hrobem a stále je tu přítomna ta svíčka,jako v den pohřbu. Brečím tak silně, až křičím. Bolest je neuvěřitelně silná a volám anděli k sobě. Dýchám a usínám.

( Příbram -březen 2016)

A plamen té svíčky, je tady. Je v mém srdci. A je to nádherné v sobě cítit stálou naději na světlo.
Tento článek, je velice odlišnější než jsem myslela.
Je o bolesti, smrti a naději.
Pomocí té svíčky ,která mě doprovázela jsem to uvědomila.
Naději.

 ♥




Žádné komentáře:

Okomentovat